MÚR - Múr
Pětice mladíků, co na obalu alba vypadá jako chlapecká kapela z devadesátek, vybublala z islandského podzemí s pozoruhodně vyspělým materiálem. „Múr“ se pohybuje někde na pomezí progresivního metalu, doomu a post-metalu. Výborné album.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Na stejném místě jako pondělní stoner rockový koncert QUEENS OF THE STONE AGE, tedy v pražském klubu Roxy, se konalo i vystoupení další americké senzace současného kytarového rocku – kapely THE MARS VOLTA, která právě křižuje Evropou na podporu svého alba „Frances The Mute“. Tentokrát však šlo o večer velmi experimentální, kterým jsem si zodpověděl hned několik otevřených otázek týkajících se samotných performerů. Věc rozhodně povzbudivá, a to i přesto, že výsledek ne zcela odpovídal mým představám o kapele, která za sebou nechává pověst objevitele nových směrů. Moc mne zajímalo, jak vypadají živé produkce této po všech stránkách rozpolcené kapely a zdali THE MARS VOLTA dokáží přenést v obstojné formě svou explozivní muziku, ve které se prolíná retro s progresem stejně jako nářez se zasněnými momenty i na koncertní pódia.
Za zvuku latinsko-amerického intra přicházejí těsně před osmou hodinou na scénu jediní aktéři tohoto večera - THE MARS VOLTA. Po obou stranách pódia stojí dva doprovodní hráči na klávesy, popřípadě ovladači mixu a smyček, uprostřed v pozadí pochopitelně bicí artilérie, těsně vedle ní stojí nenápadný baskytarista, takže hlavní dva členové kytarista Omar Rodriguez Lopez i jeho „umělecké dvojče“ zpěvák Cedric Zavala mají pro sebe uvolněný celý prostor širokého pódia. A jak hned v úvodu naznačují využijí jej do sytosti. Skladba „Drunkship Of Lanthems“ nastartovala exhibici nekonečného chaosu. Hned z prvními tóny se oba dva „cvrčci“ (Ti dva kudrnáči budou jen stěží dohromady vážit metrák.) dali do nekoordinovaného bruslení po celé ploše. Představte si, kterak dva vyhublí pidimužíčkové křepčí za zvuků připomínajících spíše padající kredenc než rockovou skladbu, přičemž jeden křečovitě zápasí s mikrofonovým stojanem nebo samotným mikrofonem, který navíc jeho hlasu neumožní přes všechen ten kravál proniknout, zatímco druhý buď baletí nebo se svíjí s kytarou v klíně, jakoby se mu začaly ozývat bolesti doprovázející zánět slepého střeva. Groteskní obrázek, že? Ano, zvuk byl opravdu katastrofický. Úvodní skladba byla neustále natahována o jakési nesmyslné pasáže připomínající brutální ladění strun při hektické salvě bicích. Půlhodina pryč a i přestože se dle odezírání z úst zdá, že Cedric Zavala zpívá ještě jsem jej opravdu neslyšel. Při druhé „Roulette Dares“ (Byla to opravdu ona? Ano některé momenty poznávám!) a třetí „Cicatriz ESP“, obě taktéž z prvního alba „De-Loused In The Comatorium“ absoluvujeme podobné martyrium. Znovu tedy chaotické bicí (na druhou stranu před výkonem bubeníka i jeho fyzickou vybaveností je třeba smeknout), kytarová exhibice, klávesové plochy, Cedric pořád zápasí, třepe se, otvírá pusu, není slyšet. Hodina pryč!
Na řadu přichází novinka „Frances The Mute“, konkrétně pak skladba „Cygnus, Vismund, Cygnus“, od které považuji zvukovou stránku koncertu za lepší. Konečně slyším Cedricův plačtivý hlas. Na Roberta Planta nemá, ale osobitost mu nechybí. Mezi dvěma nářezovými pasážemi této skladby se nachází hypnotičtější útvar, při kterém bicí zvolňují. Tato skutečnost způsobuje aplaus natřískaného Roxy (jako v případě koncertu QUEENS OF THE STONE AGE je zde opět narváno, nedýchatelno a opět návštěvníci z ciziny v přesile). To tu tedy ještě scházelo, jakákoliv pomalejší pasáž, zvolnění bicích je kvitována s nadšením jakoby znamenala vysvobození z agónie. Přitom se vždy jedná o banální motiv, který kdyby jak THE MARS VOLTA, nebo i klidně někdo jiný hrál častěji, nikdo by si jej ani nevšiml. Přichází nejsilnější moment koncertu - bluesová balada „Widow“, kterou, světe div se, Cedric i přes zvukový handicap klubu zazpíval velmi dobře. Klenot novinkového alba naštěstí nebyl rozkouskován nekonečnými jamy. Následuje latinské rockové flamenco v podobě "L´Via L´Viaquez“, taktéž povedeně prezentované s obstojným zvukem i vyrovnanými vklady jednotlivých instrumentů. Závěr patří skladbě, kterou jsem zkrátka nepoznával a která byla znovu rozvětvena o mnoho nepředvídatelných exhibicí. Po této již THE MARS VOLTA mizí v zákulisí a již se nevracejí. Je čtvrt hodina před desátou.
Kapela THE MARS VOLTA, o které se říká, že jde o záležitost pro fajnšmekry a jejíž alba mám celkem rád, tak v Praze představila, hlavně díky katastrofickému ozvučení první poloviny vystoupení, ale i díky mnoha nestravitelným momentům, velmi rozporuplný a kontroverzní koncert. Jsem však velmi rád, že jsem jej měl možnost vidět, protože teď již vím, že se nejedná o skupinu, která by měla nastartovat nějaké nový umělecky se tvářící rockový směr, ale naopak o ojedinělou hříčku přírody, která si bude tak nějak přežívat a brebentit po svém daleko od všeho dění. Alba THE MARS VOLTA ještě ano, tento koncertní chaos si však velmi rád odepřu. Tvářit se, tak jako někteří kolem stojící, že něčemu podobnému rozumím prostě nedokážu.
The Mars Volta (2022)
Noctourniquet (2012)
Octahedron (2009)
The Bedlam In Goliath (2008)
Amputechture (2006)
Frances The Mute (2005)
De-loused In The Comatorium (2003)
Tremulant (maxi singl) (2002)
Tohle je psychedelická bestie, která je mnohem dusnější než cokoliv z minulosti. A jde vám po krku. Pomalu, ale pevně a vytrvale. Aneb opravdu šťavnatá porce halucinogenního, technického a lehce bizarního disso death metalu.
Je to vskutku těžký poslech. Přesně takový, jaký u takto pojaté nahrávky má být. Zvuk se opravdu povedl. Je těžký, má tlak a výrazně se podílí na faktu, že vám deska nedá nic zadarmo. Pakliže jí dáte šanci, odměna v podobě jedinečné žánrovky se dostaví.
Jen málokdy tak dokonale jméno kapely přiléhá jak na styl, tak na zvuk. Amák vyrobil naprosto tučný bažinatý sound, který skvěle funguje s hudbou i vokálem rozkročeným mezi skřehotavou black metalovou polohu a čistý zpěv trochu evokující například Načevu.
Ja mám pocit, že Švédi sa vrátili až niekam k "Deliverance" a skutočne som nečakal, že ma to bude baviť až takto. Prvé vypočutia prinášajú zvedavosť a radosť; rastie to!
Aktuální EP ukazuje dvě tváře současně. Zprvu klasický symfonický patos, pak ovšem skladby „200 Years“ a „Live The Tale“, které se bez sborových refrénů obejdou, a hned je to o třídu lepší. Tudy vede cesta z tvůrčí smyčky a bezradnosti posledních alb.
Je to úplne posledný album THE CURE? Dôstojnejší odchod si neviem predstaviť. Spočiatku nenápadný album si ma postupne omotal melancholickou atmosférou. Hustý oblak hmly, z ktorej sa mi nechce hľadať cestu von. ,,Disintegration" pre toto desaťročie.